Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak přijímáme jídlo? Nad způsobem, jakým ho konzumujeme, s jakou energií a v jaké atmosféře ho připravujeme? Co další během jezení děláme a nad čím přemýšlíme? Popíšu jednu situaci, která bude někomu připadat jako každodenní realita, u někoho zas bude vyvolávat pocit úzkosti:
Mám před sebou náročný pracovní den, tak nějak od rána běhám ze schůzky na schůzku, řeším telefonáty a připravuji se na odpolední workshop. Ještě na poslední chvíli kontroluji a upravuji poslední detaily prezentace, snažím se vše dotáhnout do dokonalosti, a tak si nedopřávám dostatečnou polední pauzu. Hlad už ale bije na poplach, a tak beru zaměstnaneckou kartičku a běžím po schodech dolů do kavárny po nějakou rychlou svačinu. Běžím zpět k počítači. Ve stresu polykám bagetu, zapíjím kávou, zaklapávám počítač a utíkám na workshop.
I když takový extrém se u mě neopakoval příliš často, v určité mírnější formě jsem takto (a není tomu tak dávno) existovala skoro každý den. U jídla jsem po většinu času buď četla zprávy nebo sledovala nějaký film či seriál, nebo kontrolovala mobil. Při obědě v práci zas přemýšlela nad pracovními problémy, nebo se během oběda připravovala na schůzky a workshopy. Zastavit se a úplně vyprázdnit hlavu jsem dokázala jen u kávy, či u večerní sklenky vína – mé drobné rituály, u kterých jsem si dopřála klid. I když jsem měla pocit, že dostatečně sportuji a snažím se stravovat zdravě, nestačilo to na úplné zmírnění žaludečních křečí a problémů s trávením, které se často opakovaly. Dnes se tomu vlastně už vůbec nedivím.
K takovému přístupu ke stravování nemusíte být nutně velký pracant, stačí být maminkou na mateřské.. V mnohém je to podle mě dokonce horší.
Prý si na mateřské dovolené odpočinu…
Tato a tisíc dalších podobných hlášek je podle mě přímo hotový „red button“ pro každou maminku. Takže pokud nechcete způsobit explozi, radši to maminkám ani neříkejte a již vůbec ne těm prvorodičkám. 
Samozřejmě se moje představa o tom, jak začnu konečně jíst důstojně vůbec nenaplňovala. Při děťátku jsem nikdy nevěděla, jestli vůbec stihnu něco navařit a následně to i sníst. Pokud se mi podařilo sníst ještě teplý oběd, tak to byl světlý bod dne. Když už Jonášek spal delší chvilku a já se pustila do vaření, byl to často ještě větší stres než v práci. Hlavně to jídlo do sebe házíte hlava nehlava, protože se vaše ratolest každou chvilku může probudit. Hlava vám začne fungovat v deseti paralelních realitách a následně se vám začnou denně stávat nepochopitelné věci. Například, že si dlouho a s obrovskou chutí připravujete masala čaj (z posledních surovin), abyste jej na velké finále z nějakých nepochopitelných důvodů přecedili přímo do dřezu. Bohužel true story :-).
Takže co s tím zastavením a zpomalením u jídla?
Přeskočím celou velkou a náročnou část o mých pokusech a omylech, kdy jsem si hledala fungující způsob a přejdu přímo k tomu podstatnému, co mi pomohlo.
1. Alfou a omegou se u mě stalo plánování.
Proces přípravy jídla už nezačínám otevřením lednice a rozhodováním na základě „co dům dal“. Zvykla jsem si plánovat několik druhů jídel na cca 4-5 dní dopředu. Při tom myslím na nějaké hrubé složení jídelníčku v rámci týdne a snažím se jídelníček tvořit i podle sezónnosti. Výsledkem je promyšlený nákupní seznam a hrubá představa, kdy, co a jak. Oceňuji hlavně v časech, kdy chybí energie a kreativita a já vůbec netuším, co vařit. Postupně mi přibývaly kuchařky, kde jsem hledala inspiraci, časem jsem už byla schopna tvořit sama (výrazně se rozšířila paleta možností).
- Postupně se přestala plnit lednice potravinami, které se nakonec jen dojídaly, aby se nevyhazovaly a rovněž se přestali vyhazovat zapomenutí kostlivci, schovaní někde úplně vzadu lednice, či plesnivá zelenina.
- Naopak se začala plnit spižírna – široká paleta obilovin a luštěnin, různých druhů mouk, semínek, ořechů a sušených plodů. Takže na přípravu smysluplného oběda stačí už jen mít po ruce čerstvou zeleninu a může se vařit :-).
2. V dalším kroku jsem si zautomatizovala každodenní přípravy.
Když vím, co zhruba budu vařit v průběhu dalších pár dní, podle toho jednoduše připravím, co potřebuji. Takové přípravy dělám 1-3 dny před vařením, někdy i týden (pokud něco nechávám fermentovat). A vypadá to například takto: Večer, když je už doma klid, nechávám namočit nějaké obiloviny na snídaňovou kaši, či na přílohy k hlavním chodům, namočím, případně nechám naklíčit nějaké luštěniny, semínka, atp. Dle potřeby si oživím a nakrmím kvásek na chleba, nebo si taky naplním pomalý hrnec a připravím přes noc vývar, či jiný pokrm.
Na první pohled to se může zdát, že trávím celý den za plotnou, ale právě naopak. Díky plánování a přípravě trávím mnohem méně času vymýšlením, vybíráním, vařením. Už jen to, že mám v hlavě nějakou rámcovou představu na pár dní dopředu, mi pomáhá lépe si organizovat den. Obzvlášť velkým pomocníkem je právě pomalý hrnec, který na noc naložím a ráno mám buď hotovou snídani, nebo rovnou připravený oběd, či svačinovou polévku.
Takto jsem si nejen zautomatizovala každodenní přípravy, ale také zajistila šetrný způsob přípravy jídel. Namáčení pomáhá lépe strávit obsažené živiny a zároveň se podstatně zkracuje i doba vaření. Pomalý hrnec díky velmi šetrnému vaření při nízké teplotě zachovává chutě a živiny v potravinách a výrazně tak zlepšuje celkovou stravitelnost. Ocení hlavně mamky při přípravě příkrmů.
3. S promyšlenou přípravou a šetrným vařením přišlo spokojené a klidné stravování SAMO.
To, jaké emoce dáme do vaření, se samozřejmě odrazí i na celkovém výsledku. Od kdy mám pořádek v tom, co a jak budu vařit, začala jsem si vaření o to víc užívat. Příjemná a klidná atmosféra u vaření a nadšené očekávání, dohromady se všemi barvami, vůněmi a chutěmi, spouštějí činnost slinných žláz a produkci trávicích šťáv.
Nakonec prostřít stůl, vypnout všechny možné rozptylovače pozornosti – notebook, rádio, mobil. Teď přichází řada na vychutnávání, dostatečné žvýkání, hluboký dech a vědomé vnímání toho, co se odehrává uvnitř. Snažte se jíst pomalu, sledovat a rozlišovat jednotlivé chutě a jejich postupný náběh, strukturu jídla, i emoce, které přináší každé bohaté sousto.
- Dnes už není žádnou novinkou, že každé sousto je potřeba dostatečně rozžvýkat v ústech, abychom tak zjednodušeně usnadnili práci žaludku a příslušným činným orgánům a tělu tak šetřili cennou energii, kterou by jinak muselo vydat na náročné trávení. Začnou se tak produkovat sliny, vylučovat enzymy a celý proces trávení se krásně nastartuje.
- Při jídle se rovněž snažím uvědomit si cennou hodnotu toho, co jsem poskládala na talíř. Velmi totiž souzním s ájurvédskou filozofií, podle které nás čerstvé a zdravé jídlo plní pozitivními vibracemi, naproti jídlu starému, nezdravému, nebo znehodnocenému špatnou přípravou a různými přídavnými látkami. Snažím se o to, abych to se stravováním neměla jako při uváděném příkladu hektického stravování, kde jídlo představuje čistě jen technický problém – je hlad, tak je potřeba otevřít nádrž, dotankovat, zaklapnout a pokračovat dál v zběsilé jízdě.
- K jídlu nepatří negativní emoce jako stres či hněv. Pokud bych byla velmi rozrušená, nebo naštvaná, raději bych jídlo buď úplně vynechala, nebo počkala na uvolnění a větší nadhled. Stres totiž negativně ovlivňuje trávení.
V souvislosti s tím mi ještě napadá, že by bylo fajn skutečně respektovat pauzu na jídlo a nenechat si tuto pauzu zkrátit, či zkracovat ji ostatním kvůli pracovní schůzce, či kvůli jiným povinnostem, pokud to půjde. Toto období spojené s COVID-19 je přímo perfektní příležitostí k zpomalení i v oblasti stravování se. Stojí za to zkoušet, tělo i duch se za to odvděčí.
Lyd
